Filozofie je v XIXOIO skutečným základem. Základem pochopení, že to, co děláme dává smysl. Smysl kostem, duši i masu. A protože je všechno v nás i kolem nás jakýmsi kódem, vnímáme jako mimořádně důležité, abychom si byli naší filozofií natolik jisti, nakolik jsme schopni si připustit, že programování se dá považovat za teologickou disciplínu. Program je, podobně jako například Desatero, sada po sobě jdoucích principů, přičemž jejich nastavení, realizace a také dodržování je základem správného chodu celého systému. A protože právě chápání těchto principů vnímáme jako mimořádně důležité, věnujeme svůj čas nejen plnění stanovených milníků, ale také neustálému rozvoji individuálního a kolektivního vědomí. I když se může na první pohled zdát, že XIXOIO je partička jakýchsi technologických geeků, kteří řeší jen systematické nároky a požadavky, opak je pravdou. Jako první řešíme filozofii, konkrétně logiku, fyziku a samozřejmě i etiku.
Velmi významný systematik Chrýsippos ze Soloů v Kilikii (280-207) dělil filozofii právě na logiku, fyziku a etiku. Logiku přirovnával ke kostem a šlachám, fyziku k duši a etiku k masu. Do logiky řadil dialektiku, tedy nauku o myšlení, a rétoriku, tedy nauku o výraze. V dialektice se pojednávalo především o definování a o kritériích pravdy. Vedle elementární logiky se probírala i gramatika a poetika. Do fyziky patřilo vše, co se nějak týkalo přírody. Součástí byla i teologie, neboť za nejvyšší princip všehomíra bylo pokládáno Božstvo totožné s praohněm, jenž vše prostupuje. Etika byla systematicky vykládána a zdůvodňována věděním. V přirovnání k ovocnému sadu hrála hlavní roli: filozofie je ovocný sad, logika sad ohrazuje, fyzika jsou stromy v něm a etika nese ovoce.
Podobně jako naši duši individuální, vnímáme kolektivní duši XIXOIO jako nepopsanou desku (tabula rasa). Teprve zkušenost na desku píše a zanechává na ní své otisky. Naše individuální představy jsou tvořeny nejen vnějšími vjemy, ale i vnitřními dojmy. Z vjemů vyvstávají vzpomínky a díky naší paměti se na vzpomínkách zakládá veškerá naše zkušenost. Zobecňováním vznikají obecné představy. Jsou to společná přesvědčení, z nichž obzvlášť významné jsou předpoklady. Svou pozornost často soustřeďujeme právě na předpoklady a rozvíjíme je natolik, abychom ony obecné představy sjednotili do představ konkrétních bez ohledu na to, jakým vývojem zrovna procházejí. Od představy stejného obsahu se totiž každý takový pojem liší pevným vědomím, že se shoduje s příslušným objektem poznání.
Zjednodušeně řečeno vycházíme z jednotlivin, které se sobě navzájem nikdy zcela nepodobají, neboť ani dva lístky na jedné růži nejsou nikdy stejné. Tyto jednotliviny mají však reálnou jsoucnost. Říkáme jí naše krevní skupina. Kolektivní duše si z ní vytváří vlastní pojmy.
Proto do dialektiky patří také formální logika, tedy především nauka o pojmu, soudu a úsudku.
Všimněme si prosím, že rating, který je nosnou konstrukcí ekosystému XIXOIO, pracuje s formální logikou v celé její šíři. Například nauka o soudech dělí soudy podle poměru našeho rozumu k našim představám na soudy kladné (souhlasné), záporné (odmítavé) a nerozhodné (zdržené se soudu). Jde nám tedy především o to, je-li nějaký soud pravdivý či nepravdivý nebo, chceme-li, je-li nějaká informace pravdivá či nepravdivá. V naší filozofii proto musíme jít mnohem dál, protože filozofické základy jsou v ekosystému přímo protkané jak logikou, tak i etikou. Nejen proto, že jde současně o nejméně hmatatelnou součást XIXOIO, jí věnujeme největší pozornost.
Věnujeme nezměrné množství času jak soudům jednoduchým, tak soudům složeným. Složené soudy mají vědecký základ, protože mezi ně patří soudy hypotetické. Podobné postoje nacházíme i v nauce o úsudku, kde je základním tvarem hypotetický úsudek.
Jelikož veškeré lidské poznání přímo vychází ze smyslového vnímání, jsou kolektivní hypotetické úsudky přímo úměrné individuálním soudům, které vychází z naší mysli. Neboť, jak se říká, není v naší mysli nic, co dříve neprošlo smysly. Také proto zkušenost nadřazujeme tradičnímu vzdělání, přestože jedno nad druhé nepovyšujeme.
Naši duši kolektivní si představujeme jako čistý, nepopsaný list papíru, kterým začínáme (white paper), na nějž píše až zkušenost, a to vnější (sensations) a vnitřní (reflections), se zřetelným důrazem na první, přicházející zvnějšku.
To vše přechází z duší individuálních do duše kolektivní a to včetně všech jejich stavů: vášně, ctnosti, moudrosti, apod. V XIXOIO chápeme vše, co se týká ztotožnění se s božstvím a světem ve smyslu: toto vše je příroda, v níž rozum (logos) je výrazem přísné přírodní nutnosti.
Bezmezná láska, pravda a filozofie hrobníka.
Oheň vše pronikající je pralátkou, z níž vše vzniklo. Je to oheň tvůrčí (pýr technikon). Z praohně vznikly všechny ostatní látky postupným zhušťováním. Nakonec se vše ale zase vrací v oheň. V ohni svět totiž periodicky střídavě vzniká a zaniká. Zaniká tím, že v určitých dlouhých časových intervalech shoří: dojde k světové konflagraci (ekopyrósis – oheň vše zničí, očistí).
Vznik nového světa se děje postupným zhušťováním tak, že božstvo jako světový rozum vytváří rozumné zárodky věcí. Toto stvoření se však neděje libovolně, nýbrž podle sudby. Sudba je vlastně totéž, co božstvo a totéž, co pevné sřetězení příčin a účinků.
Periodický zánik a opětovný vznik světa (v naší době spojený se vznikem a zánikem systémů) je spojen s představou věčného koloběhu, a tím i věčného návratu téhož, neboť vznikající svět je do všech podrobností týž, jako byl svět minulý. Je to jedna z linií, které se v XIXOIO věnujeme. Považujeme za mimořádně důležité zaměřovat se na tradiční a původní systémy. Jejich moudrost je táž, k jaké musí nové systémy dojít proto, aby byly životadárné podobně, jako ty, které doposud dobře sloužily, protože...
... v nových systémech jsou tíž lidé s týmiž osudy.
Nově vznikající svět je do všech podrobností týž, jako byl svět minulý. A protože se nyní na světě vše moudře a účelně uspořádává, je naše filozofie, filozofie XIXOIO, postavená na kooperaci s lidmi, jejichž systémová moudrost celou tuto transformaci urychluje, a proto by se dala bez nadsázky nazvat filozofií hrobníka. Staré a nefunkční pohřbít, aby se mohlo narodit nové a funkční.
Abychom naši filozofii vizualizovali také umělecky, požádali jsme našeho předního výtvarníka, absolventa ateliéru prof. Zdeňka Berana, pana Marka Slavíka o výtvarné zpracování. Marek vytvořil po téměř tříměsíční usilovné práci umělecké dílo symbolizující hrobníka, který má na jedné ruce vadnoucího černého kohouta a z druhé ruky mu vzlétá zdravý bílý houser.
Uměleckou analogii monády reprezentující jin a jang, jež má XIXOIO obsaženu v dimenzionálním logu, ztvárnil také stínováním. Autor díla se k realizaci vyjadřuje následovně:
"Bylo mi velikým potěšením, a zároveň jsem si byl vědom velikého závazku, když mne v ateliéru navštívil Richard a požádal mě o barevné ztvárnění jeho nového projektu a léty budované vize. Ač jsem nerozuměl celé řadě bankovnických a programátorských termínů a způsobů, jak bezpečně obchodovat v nové éře investování s neprůstřelným zabezpečením, vytušil jsem jistou podobnost při nakládání s klasickými technologiemi v novodobém využití.
Obraz, o který mě Richard žádal, měl při vývoji a skicování celou řadu podob, přičemž jsem se snažil pochopit všechny klíčové aspekty, na které mi byly kladeny důrazy. Po dlouhých studiích www stránek XIXOIO, loga i obchodování na burze a toho, co je to token, jsem došel k závěru, že se jedná o jistý druh šamanizmu a čerpání bezmezného vědomí a informací z vesmíru.
A bylo jasno.
Obraz se mi náhle zrodil před očima a já jsem věděl, že výsledku lze dosáhnout prostřednictvím těch nejstarších symbolů. Ústřední motiv obrazu nemohl zastat nikdo jiný nežli můj kamarád z vesnice Borek.
Šaman. Hrobník. Ta jediná nejčistší bytost, kterou jsem kdy poznal, prosycena bezmeznou láskou, pravdou a pochopením.
Když jsem ho navštívil a seznámil ho s mou vizí, ihned byl pro a začal z domu vynášet atributy, které nesměly na obraze chybět. Náčelnickou hůl, šamanskou čelenku, boty, co si sám ušil, stejně tak indiánské kalhoty a luxusní zástěrku s cinkajícími kostmi. Já jsem k tomu dodal luk se šípy, černého posvátného kohouta Ayam Cemani a našeho bílého ochočeného housera (Pípsona).
A mohli jsme jít na nedalekou scénu – rozbořenou kapličku na Borku. Zrovna panovala letní vedra a už v sedm hodin ráno bylo přes 30°C. Zvířata byla neklidná, anestetikum (pivo a rum) v kufru auta rychle teplalo a hrobník v převleku začínal ztrácel orientaci. Věděl jsem, že mám k dispozici jen několik málo pokusů o zachycení studijní fotografie.
Kohout v černém peří na slunci rychle sešel, houser se pokusil z ruky šamana o únik a v 7:05 bylo hotovo. Přibližně tak, jak jsem si to naplánoval. Pak už jen zbývalo poskládat celou scénu dohromady a vybrat nejvhodnější pozadí.
Symbol unaveného kohouta – jako znázornění zastaralých technologií a vzlétající husy – jako obraz vize a přirozeného navázání a pokračování v nadcházející době. Postava šamana, která se dívá do rozohněné koule (orbu), působí jako médium při rozhodování se, jakým nejlepším možným směrem se vydat. Pozadí členité skály je lazurováno lehkým plošným stínem do tvaru loga jin-jang, kde malý kruh orbu a loga XIXOIO nahrazují právě černý a bílý kruh v logu jin-jang.
Pozadí, tedy skála, je použita z národního parku Mesa Verde v Coloradu, kde se pradávní obyvatelé učili dovednostem a vědomostem od mimozemských civilizací.
K obrazu vznikla spontánně také nahrávka, kterou jsem vytvořil na základě prožitků, které se umocňovaly v průběhu tvoření díla."
Poslechnout si ji můžete zde: